Miluji vesničany

Celá smečka jsme šli odpoledne ven. Dva padesátikilový mastodonti a patnáctikilový drobeček Mira, štěně irského setra. Já se bavím, kluci už méně. Mira zřejmě postrádá orientační smysl a proto, se drží jednoho nebo druhého. O něco lépe to snáší Dex. Pokaždé, když kluci vezmou kličku, Mira do jednoho z nich vrazí. Enďas ji pokaždé odmění zabrbláním, a asi, aby to Dexovi nebylo líto, vzápětí Mira vrazí do Dexe. Šli jsme po louce, Mira předváděla své vrážecí móresy a kluci se ji snažili vyhnout. Kde se vzal, tu se vzal vesničan na kole.  Uprostřed polí, luk si to štrádoval na krásném bílém kole (škoda, že ne na JAWA 250). Zřejmě byl už dlouho osamělý a tak si chtěl pokecat. Zastavil, pozdravil a koukal na tři zrzavé psy. "No konečně vám ten váš páreček k něčemu je, koukám, narodilo se jim štěně". Teď zase koukám já a říkám mu: "To je štěně irského setra." Přiletí odpověď: "To nevadí." A já zase zkouším: "Tohle jsou ridgebackové". Je urputný. "No zrzaví jsou stejně". Vynáším trumf jako kráááva: "To jsou dva psi!". Vyhrávám, dmu se pýchou. Přiletí odpověď: "No a?". Skláním zbraně, prohrávám. Zdravím, pán odjíždí a brblá: "Jak to vlastně myslela?"  Cestou domu, na soukromé cestě se soukromou jabloňovou alejí, stojí bílá Octávie a stromy se otřásají. Naši "hosté" až ze Slovenska, sbírají úrodu chudých, českých vesničanů. Přeci jen na ošetřovaných stromech je těch jablek víc než u silnice. Dávám si psy na vodítko, Miru nechávám na volno. Cikánský šéf nás zdraví už zdálky: "Dobrýýýýý den!". Pavel mě nabádá: "Drž konečně jednou už zobák, je jich dost".  Lavina zastavit nejde a místní mají ve mně Zoro mstitele. Navíc dva padesátikiláči u nohy, kdo pak by se vlka bál. Zastavím se pod prvním stromem, Enďas trošku vrčí, no vrčí dost. Sběrači zmlknou a přestanou třást jabloní. Začínají se třást sami. Chudáci netuší, že je to na Miru, která opět do Enďase vrazila. Jsem statečná: "Víte že je to tady soukromé?". "Neeeee, my jsme mysleli, že když je to stranou, tak to ničí není." Jsem tvrdá, ale spravedlivá: "Dobře, vezměte si ty nabírané kýble a jděte jinam." Tady okolo je to všude soukromé a rukama ukazuji od Šumavy až na Vysočinu. Mira vráží do Dexe, zavrčí i Dex. Náčelník cikánů vydává rozkaz a opravdu nakládají jablka, balí se a odjíždějí. Dvakrát jsem se otočila (tedy to už byli kluci zase na volno) a ti příjemní lidé na nás mávali se slzou v oku.