Vladka | Absurdistán

Včera jsem byla na kontrole v nemocnici. Říkám tomu údržba. Pro mě to znamená 14ti denní řeholi, kdy jím dietně, pokouším se nepít a ještě ke všemu vůbec nejím sladké (ani nic co se tomu jen podobá). Pokaždé se těším, až to budu mít za sebou. Přijela jsem do nejmenované pražské nemocnice na Vinohradech. První co bylo, že obsluhující panáček u brány asi neuměl číst a položil mě záludnou otázku: "Vaše eSPéééZééétka?" To mě dostalo, protože já si ji moc nepamatuji. "No je to tam na té cedulce vpředu", dělám chytrou. Na něj ovšem nemám: "Aha" a něco píše. Konečně jsem vpuštěna do svatostánku našeho zdravotnictví. V čekárně to vypadá jako když stáli studenti na Náměstí klidu a čekali na čínské tanky. To bude dlouhý den. Zdravotní sestřičky jsou mě nakloněny  (přeci jen je zásobuji drobnými občanskými dary) a pokoušejí se mě dostat dopředu. Sedím a nudím se. Ale nebude to tak zlé. Přicházejí dvě dámy, opravdu v letech. Dvojčata, stejně oblečené, stejně učesané. Jedna je očividně generál. Zavelí: "sedni!" Druhá sebou praští do židle, jak kdyby nacvičovala chování při atomovém útoku. Generálka jde k pultu a hlásí: "sestry Michalčíkovi". Sestra se usměje: "já vím, Alžběta a Julie". Odpověď: " Obráceně Julie a Alžběta". "Posaďte se, paní doktorka vás bude volat." Babka jdoucí kolem mě brblá: "Jen aby." Otočí se na Bětuli a zavelí: "Svlíkni si kabát." Bětka poslechne. Obě se usadí za mě. Najednou uslyším charakteristické stakáto psaní SMS, copak to by nic nebylo, ale rychlost byla hodná mistra světa. Otočím se a vypadnou mě oči z důlku. Bětka to mydlí na telefonu neuvěřitelnou rychlostí. Nevím kolik SMS denně píše, ale za tu dobu co seděli v čekárně, jich poslala asi 20. Nedalo mě to a šla jsem se zeptat sestry kolik jim je let. Upadla jsem znovu - 91 let. Přichází mladý, talentovaný salesman. Vypadá rozhozeně a nasraně. Obrátí se na dav čekajících důchodců: "Nemáte někdo 30,-- dám vám za ně 50,- a nechci zpátky!!, ta kreténská krabice dole, neumí vracet!". Nikdy jsem neviděla, na živo, sesuv půdy. Už si to umím představit. Hmota důchodců se pohnula a vrhla se k mladíkovi. Čekala jsem, jak proběhne výběrové řízení, ale nic, prostě si vzal první třicetikorunu a zase šel žebrat dolů, k automatu o tu hezkou, 30ti korunovou poukázku na vstup k lékaři. Po chvíli přikvašil zpět k recepci, v ruce měl lísteček a v obličeji výraz chlapce co se těší na Ježíška. Sestry dokázaly nemožné a protlačily mě k mé ošetřující lékařce. Podívala se na údaje na kartičce (tlak, tep, váha). "Kdo vás měřil?" "Ta nová malá, blonďatá sestřička," odpovídám pravdivě, bez svého obvyklého humoru. "Hmmmm asi by ji někdo měl říci, že je poměrně překvapivé, když 20 pacientů má stejný tlak 150/80". Pečlivě mě přeměřuje. "To jsem si mohla myslet, je asi hluchá." Vtipkuji: "I postižení musí být zaměstnáni". Lékařka po mě loupne nespokojeně očima. Můj tlak je totiž normální 120/70.  Dostáváme s k výsledkům z laboratoře. Všechno je v normě až na jednu položku, ale ta je zase dost vysoko. Lékařka mávne rukou: "Dneska mají všichni vysoký tlak, to chápu, slečna neumí měřit tlak. Proč si ale v laboratoři nenakalibrují správně přístroje? Tomu fakt nerozumím." Jsem spokojená, tentokráte projdu bez ztráty květinky a bez upozorňování na správný způsob života. A přichází perla na závěr. Lékařka mně podává jakýsi papír. Zoufale klopí oči, tváří se jak matka Tereza, když rozdávala chudým chléb. "Tady máte heslo, kdyby jste potřebovala nějakou informaci nebo vaši rodinní příslušníci." Fakt mě došla slova. "Jako heslo na odpověď nebo jako PIN na platební kartu?" "Ano měli jsme tu kontrolu a musíme s tím všechny pacienty seznámit." Neudržím pusu na uzdě a pokládám šťouračský dotaz: "Jako úplně všichni?" "Naprosto všichni". "Jako i ti které sem přivezou v bezvědomí na ARO?" "Když všichni tak všichni", asi heslo padni komu padni. Představuji si v duchu, jak je pacient v bezvědomí a nad ním sestra s papírem v ruce. Čte mu jeho práva, povinnosti a zároveň mu oznamuje jeho heslo. S touto skvělou myšlenkou seznamuji lékařku. Kupodivu ji to vtipné nepřipadá a odpovídá mě: "Je asi nejvyšší čas jít do důchodu, tohle není vtip, ale skutečnost".  Docházejí mě slova, loučím se a odcházím. Tuhle "zábavu" si zopakuji zase za tři měsíce.

PS. Večer jsem vylezla na půdu a sundala dvě peřiny, povlíkla je a dala klukům do postýlky. Ten blažený výraz Enďasův, když zjistil, že má taky peřinku, mě za to stál.