Hajzjedenvelkejzrzavej

Dneska mě milostpán Endy z Korycanských skal vytočil tak, jak už dlouho ne (Naďo to je znamení, že je člověk nemá chválit – zmetky). Jdeme ven. "Pohoda" jako obyčejně, srnky, srnec, koroptve, jedno prase (naštěstí v dálce), dvě volavky a čtyři čápi, pár orajících zemědělců a dva myslivci. Jsem na kluky patřičně pyšná, zvládají bez ztráty květinky. Aj myslivecký hospodář nešetří chválou, jak jsou kluci pohodoví. Myslivci chválí a koukají po nich. Dex předvádí mimikry, hrabe rychlostí 3 MACH a úspěšně ukazuje chycenou, hnusnou myš. Zařvu na něj: "Pusť!". Dex ji vyplivává. Enďas se tváří, že ho nic nezajímá a odevzdaně stojí u mě. Hospodář stále plká, Enďas se zřítí do trávy a otráveně zívne. "On je fakt loveckej? To ani moji psi by nezvládli, takhle ležet uprostřed dvou stád srnek. Fakt je máte zmáknutý." Dmu se pýchou a vím, že musím rychle pryč, než ti dva zrzouni předvedou, co je v nich. Přeci jen myslivci si nevšimli odkud fouká vítr (na to já jsem kos). Dávám pokyn: "Jdeme, kluci." Enďas neuvěřitelnou rychlostí vystřeluje ke mně, mine pamlsek a kousne si do prstu, mého. Debil jedenzrzavej. Zkroutím se bolestí. Crčí ze mě krev. Sama sobě poskytuji první pomoc a Enďasovi vysvětluji, že je debil. Enďas pokyvuje hlavou (jsem etolog a moji psi mě rozumí). Jdeme dál, já s ovázaným ukazováčkem (můj obvaz silně připomíná I. světovou válku – prostěradlo jsem neměla, alespoň kapesník). Enďas se tváří, že si není vědom mého vážného zranění. Chvilku cvičíme na louce, dávám Enďasovi odměnu. Ten debil se mě trefuje znovu do prstu. Opět krvácím. Zapomínám, že jsem psí etolog a dostává čenichovku přes mordu. A Enďas předvádí pravou, ridgebaččí povahu. Uráží se. Pes, který se ode mě nevzdaluje (klasický mamánek), má najednou rádius 200 metrů a zásadně se ke mně otáčí zády. Dexi pochopil, že bude legrace a přidává se na stranu Enďase. Jsem sama, ztratila jsem bitvu, ale ne válku. Vím, že teď to přijde. Letí povel: "ke měééééé." Dexi je ukázkový. Enďas si lehá uprostřed louky a ukazuje "nemocnou" tlapu. Nejsem etolog, jsem nasraná. Ševelím s Dexíkem, odměňuji ho za každý druhý krok, Enďas mě následuje, ale nechává si prostor 100m, aby se neřeklo. Před vesnicí je dávám na vodítko (tedy normálně), aby z nich vesničani neměli zbytečné trauma, no jednoho na vodítku mám. Druhý hajzjedenvelkejzrzavej, nasadí "gepardí chůzi" a šine si to k sousedovi, který nesnáší psy (nemá vrata u pozemku), proběhne se, pak plynule zamíří k ovcím. (Moc dobře ví, že tam nesmí). V duchu přemýšlím, kolik stojí ovce. Zhodnotím předpokládané ztráty, no na to ještě mám. Jsem etolog a tak to neřeším. Dex zapomněl, jak se chodí na vodítku a chce za bráchou si taky užít adrenalinu s ovcemi. Dostává taky do držky. Nejsem etolog, jsem nasraná. Odvádím Dexe domů a pak půjdu řešit Enďase. Enďas leží vedle ovcí a hlídá je. Jsem taktik a vzdaluji se (aby mě neviděl – jsem dost práskaná). Vzpomenu si na trest, vyloučit psa ze smečky. Rozhodnutí je pevné, vyloučím Enďase. Jdu domů a když zavírám vrata vzadu na zahradě, Enďas předvede manévr hodný kočky a protáhne se deseti centimetrovou škvírou a předvádí naprosto perfektní předsednutí. Vyloučení se nekoná. Mít dva takové jako je Enďas skončím u Chocholouška.