První podzimní sníh 2012

Dnešní den je zřejmě dnem, kdy je lepší ležet doma na gauči a radši nic nedělat. Ráno jsem vyrazila se zrzavejma ven. Krásně nasněženo, docela příjemně. Žádná stopa, nikde nikdo. Vypouštím zrzavce do pole. Jsou neuvěřitelní, opravdu se z toho sněhu radují. Taky se raduji, nicméně nelítám jako magor. Rozhoduji, dáme si ranní dlouhou, ať si kluci užijí sněhu, bůhví jaké bude počasí v příštích dnech.

Couráme po polích, kocháme se poklidně stojícími srnkami. Kluci jsou v pohodě, vypadá to, že je víc zajímá sníh. Po hodině otáčíme k domovu. Oba běží polem, vedle cesty. Prostě pohoda. Dexík se zastavuje a čumí do brázdy, Enďas se jde podívat, na co Dexi čumí. Já čumím na ně. Čumíme všichni. Oba mají krásně hlavu na stranu (jsou strááášně roztomilí). Škoda, nemám foťák. Začíná to být podezřelé, stojí tam nějak dlouho. Volám na ně rozšafně: "kluci jdem domů, bude papání!" Dexi do něčeho strká čumákem, to už mě rozpohybuje, pozdě. Zajoch vyskakuje z brázdy, klukům pod tlamou. Moje odvolání je na tohle krátké. Oba vybíhají na coursingovou dráhu. Zajoch je naštěstí starý mazák a ví, že má hodit šestkrát zatáčku a zrzavce zmate. Zajoch je zmátl, oddychuji se. Kluky mám daleko, ale píšťala to jistí. Kluci běží ke mě. Enďas zakopává o brázdu. "Dobře ti tak, zmetku", pomyslím si v duchu, nemáš honit zajochy. Není to drn, je to srna. Oba se vrhají za ní, jsou daleko a nemám šanci. Začínám být vzteklá a slibuji jim nářez. Píšťala zní jako lodní zvon, já duji jako o život. Kluci zvolní a otáčí se ke mě (asi jsou už utahaní). Jupíííí, je to v suchu, mám je pět metrů od sebe. Radost je předčasná, situace se opakuje. V brázdě je další zajoch, tentokrát odpočinutý, oba dva se za ním vrhají. Výhrůžky co letí vzduchem, dopadají neškodně na bílý sníh. Oba blbci běží rovně přes celé pole. Tenhle zajíc neví, že má dělat kličky. Taky blbec. Vydrželi jen necelé dva kiláky a vrací se zpátky. Asi toho mají dost. Pro jistotu je dávám na vodítka a jdeme po 2 hodinách konečně domů. Trošku se nám ta procházka protáhla.