Ráno plné slunce

Je krásně, namrznuto, sluníčko svítí. Vím, že když je pohoda, všichni se radují z krásného rána, ale já musím být ve střehu, protože to je přesně počasí, kdy zrzouni zkouší mojí trpělivost a sebeovládání. Jen co jsem vylezli ze vrat, jsem tušila, že to nebude úplně pohodová procházka. Podle stop na cestě mě bylo jasné, že opět, po dlouhé době vezli kravský hnůj odnikud nikam. S hnojem jel očividně spřízněný traktorista Karel, který jezdí opatrně a pomalu. Jeho heslo "kam bych chvátal, když budu rychlý, musel bych jet dvakrát" mě u lidí pracujících v úkole přijde trošku mimoň, ale nezkoumám to. Po cestě se občas objevovaly stopy hnojového transportu, kluci hrdě zvedli mordu a moc se těšili na dlabanec. "Pánové, hovna nejsou pro vás, varuji vás!!", s tím jsme vyrazili. Moje vyhrůžka se pochopitelně minula účinkem a chlapci vesele skotačili od hovna k hovnu. Je něco co nikdy nepochopím a to, že není hovno jako hovno. Většinu kravinců očichali a přešli k dalšímu trusu. Uklidnila jsem se a nechala je ať si těch několik km smradlavého čicháníčka užijí.  Bohužel, po 20 minutách jsme narazili na nějaký spešl kravský trus. Při bližším zkoumání nejevil žádné extra odlišné znaky, nicméně Dexoun sklonil a natočil hlavu na stranu (neklamná známka ozónovací taktiky) a chystal se v těch 10cm² vyválet. Byla jsem ve střehu a tak jsem na něj houkla: "Dexi nesmíííííííš", ten se zarazil, narovnal se jako pružina a v tu chvíli vyrazil Enďas, v plné rychlosti nabral hovno do huby, zatřás hlavou jako pelikán a nasypal si to enóno do huby a polknul. No jako obyčejně jsem se nezmohla ani na slovo. Když bylo po všem tak říkám Enďasovi: "Ty dobytku, jdi ode mě, smrdíš jako kráva!". Enďas to očividně považoval za velkou pochvalu a měl velmi blažený výraz v ksichtě. Ostatní kobylince nebyly očividně to pravé, chutné a tak si jich přestali všímat. Stejně podezírám Enďase, že to sežral Dexovi naschvál.