Zájezd

Dostala jsem povolení k samostatnému výjezdu. Skupina stejně postižených psích přátel i se svými zrzavými miláčky, vesnička vedle Žďáru, co víc si můžu přát. Doma jsem zanechala oba zrzavce (poprvé za šest let) a odjela juchat sama. Abych se vytáhla, připravila jsem trošku pohoštění, nazdobila ho, uložila ho do kufru. Zrzouni běhali kolem auta a slinili. Zřejmě plakali neštěstím, že s tou božskou manou odjíždím. Vysvětlila jsem jim, že to vezu těm hodným lidem, co nám zařídili Enďase a tím baví v průměru 100 lidí denně. Dexovi jsem musela oznámit, že bohužel jeho se to netýká. Smutně se na mě podíval, olíznul se a sežral zbytek roastbeefu. Vyjela jsem s drobným zpožděním. Přeci jen utřít zrzavcům slzy, obejmout manžela, trošku mě to zdrželo. Do Polničky už jsem jela čtyřikrát, pokaždé za světla. Do Žďáru nepočítaně. Co bych se obtěžovala s navigací. Jsem žena a ta má přece super orientační smysl. Ve Žďáru mě Šárka volala: "Taky už vyjíždím, potkáme se na cestě." Jasňačka, Žďárem jsem projela padesátkou, podle předpisů. Trošku mě překvapil zpomalovací semafor (to tedy my v Praze nemáme). Za Žďárem se na mě nalepila Fábie a blikala jako o život. Pochopila jsem, že je potřeba zrychlit a to pomalu jedoucí vozidlo přede mnou, prostě předjet. Předjela jsem. Za mnou byla Šárka. Byla jsem rychlá a minula jsem odbočku k hřišti. Šárka ne. Telefonovali jsme si. "Jeď podle rybníka". Tma jako v pr*eli, žádný rybník nevidím. "Podle hospody, přes hrbol rovně", super dojela jsem na dvůr dřevorubce Vaňka. Doma nikdo nebyl, v mobilu se ozvalo: "Už tě vidím". Trošku mě Šárka překvapila, že je na dvoře dřevorubce Vaňka. Nebyla. Ani já jsem nebyla to, co viděla. Tu pr*el světa jménem Polnička jsem projela ze všech stran. Když mě už docházela nafta, stal se zázrak, našla jsem to. Všichni stáli venku a bouřlivě mě vítali. "Takový blbec, aby bloudil dvě hodiny ve vesnici, která má 56 čísel tady ještě nebyl." Vyložila jsem zásoby. Jirka byl moc ochotný a pomohl mě zásoby vynést z auta. Trošku jsem měla obavy, jestli mě je vrátí, všechny a nepoškozené. Za drobný, ochutnávací úplateček je vyskladnil zpátky. Ubytovala jsem se. Spala jsem u Šárky. Byla jsem spokojená, protože Chinara zastoupila moje zrzavce a pokaždé, když jsem vlezla do pokoje, mě důkladně olízala. Shabunka nezůstala pozadu a tak jsem nedostatek zrzavých mozků, neřešila. Byli jsme ubytováni v odlehlém křídle, kde bylo naprosté ticho, s výjimkou mlácející střechy (původně jsem myslela, že tam jede vlak, kterému chybí koleje) a ve vedlejším pokoji ubytovaných kámošů (no v té době to ještě kámoši byli) s Copperfieldem jménem Enzo. Večer, no co dodat, prostě tak, jak měl být. Později jsme šli jsme spát. V pokoji bylo hrozné vedro a tak jsem trošku pootevřela dveře na chodbu.

V 6.05 se po chodbě plížil partyzán Vselovod Konstantin a svítil do všech koutů. Vzbudil mě. Byl opatrný, ale na mě si nepřišel. Svítivostí několika kandelů, zkusil ze mě dostat přiznání: "Kde bydlím?" Na to fakt neskáču: "Táhni, tady nebydlíš", jsem mu lstivě odpověděla. To ho odrovnalo. Tichým hláskem, hodným Rákosníčka mě řekl: "Šel bych do koupelny, ale někdo nás zamkl." Křídlo vstalo, aby vyřešilo problém s uzamčeným východem ke svobodě, tedy ke koupelně. No co, zavoláme spřízněné duši Nadě. Bylo to hodně odvážné, protože Naďa vstávala naposledy v 6.05 hod, když šla do Kolbenky s bandaskou a to je už hodně let. Po osmnáctém zvonění, zvedla zvesela telefon: "Co chceš?" se ozval příjemný, skřípající, vstřícný hlásek. "Jsme tady zamčeni, pojď nás odemknout!" Telefon udělal, klap. Naďa zavěsila. Čekali jsme s nadějí, jak Sahara na déšť. Po půl hodině bylo jasné, že Naďa zabloudila a nebo pochopila naši morseovku špatně. Původce všeho, stál s ručníkem a mýdlem na chodbě a ze zoufalství, že je tak špinavý, mlátil hlavou o zeď. Zbytek chaty vstal. Jupííííí, vyhráli jsme. Naďa měla výčitky svědomí, že nevyslyšela naše volání o pomoc a odemkla nás. Bylo 6.25 hod a čas na babinec u nás na pokoji. Původce se šel sprchovat a Péťa z vedlejšího pokoje neustále pořvával: "Držte hubu, chci spát, všechny zbudíte!" To mě přišlo hodně rozverné, protože pak vzbudil už i zbytek. Mimo jiné vzbudil Enzáka a ten se rozhlédl po pokoji a vyhodnotil moji postel, jako nejméně obsazenou. S Ozákem, jsme byli nejobsazenější postel. No a pak už bylo ráno. Původce se vrátil po hodině čistý, jako nemluvně a život šel dál. Tak zase příště...... ahoooooj.