Hárající rotvajlerka

Nemám ráda háravky, ještě víc nemám ráda hárající rotvajlerky, ještě víc nemám ráda hárající rotvajlerku Aguši. Aguš patří jedné starší vdově, která si ji pořídila na hlídání. Aguš nehlídá, Aguš zdrhá. Pokud jde panička s Aguškou na vycházku, klasika. Jede černý buldozer a za ním, chvílemi na nohách, chvílemi na jiných částech těla, panička. Aguš vypadá jak telefoní budka – naležato. Moc dobrosrdečnosti nepobrala a její strachová agrese je dost proslulá. Minimálně jednou v týdnu se rozezvučí tamtamy: "Všechno schovat, Aguš je na výletě." Aguš odloví všechno, co se volně pohybuje, panička obejde všechny poškozené, rozdá jim svůj skromný důchod a čeká na další Aguščin výlet. Prý by jí nedala za nic, jen kdyby trošku poslouchala. Dneska vylezu se zrzouny ze vrat a oba jak magoři, rypák u země a jedou stopu. Zpozorním, co mě opět čeká za překvapení. Pro jistotu je odvolám pokaždé, když se vzdálí víc než 20 metrů. Je to velmi "zábavné" pro ně i pro mě. Nicméně široko, daleko nic a nikdo. Polevím a přestávám kluky buzerovat. Oba nasadí coursingovou rychlost a pokouší se zmizet za horizont. Pískám jak lodní zvon, siréna by mě záviděla. Kluci se zastavují a čekají na místě. No ideální to není, ale lepší než nic. Dojdu na polovinu cesty, kluci stále čekají. Jsem za vodou, ať to bylo co to bylo, je to pryč, protože kluci nabírají plnou rychlost a běží ke mně. Směr byl správný, cíl jiný. Dvacet metrů za mnou stojí Aguš. Enďas má rychlost, že by vyhrál všechny běhy coursingu. Zařvu na ně "ke mně". Dex zabrzdí a předsedne, sice kvílí, že je to nespravedlivé, ale sedí. Jupí jeden je na vodítku. Druhý se ani neohlédl. Enďasovi se do žil vlila nová míza a křepčí kolem Aguš, jak malé štěně. Dexi závistivě řve. Aguš na mě pro jistotu trčí, Enďas vrčí pro jistou na Aguš, Dex stále řve. Zajímavá skupina se vydává směrem k vesnici. Enďas si přivlastnil Aguš a běhá s ní až k našemu baráku a zpátky. Jen se modlím, aby ji nenakryl, protože s Dexem na vodítku nemám šanci zasáhnout. Taky mě hlavou proletí takovéhle spojení, těžko bych paničku donutila k přerušení. Štěňata po našem Enďasovi by byl zlatý důl a vesničani by ji utrhali ruce (já zřejmě taky). Klušu domů, zavřít Dexe. Dex je uklizen a teď hurá přerušit Enďasovi námluvy. Naštěstí jsou stále na cestě. Krokem hodným In-ču-čuny se k nim plížím. Nejsem In-ču-čuna a jsem odhalena. Enďas dostává povel: "ke mně", je to šikovný zmetek a proto poslouchá. Přiběhne ke mně, předsedne si a čumí. Hajzlík jeden sedí přesně tak daleko, abych na něj nedosáhla. "K noze", provedení opět kulhá a Enďas neustále dozoruje Aguš. Aguš jde s námi a pro jistotu na mě vrčí. Enďas je nepozorný, skáču po obojku a ...... vedle. Hajzl to přesně čekal. Aguš začíná s nakroucáním, pahýlek ocasu dává na stranu. Zkusím na ni pamlsky.

Kupodivu přestává vrčet a začíná se se mnou kamarádit. Cpu do ní pamlsky pod tlakem, teple k ní promlouvám: "Hele Aguš, žrádlo je lepší než sameček, pojď se mnou a já ti dám pečené kuřátko". Očividně o něčem takovém v životě neslyšela a proto, s díky odmítá. Enďas se na mě dívá ze dvou metrů a má opravdu samolibý úsměv. To mě tedy trošku točí a ráda bych mu ho z toho ksichtu vymazala. Opět prokrmuji Aguš a to už Enďas nerozchodí a chce taky pamlsek. Jsem rychlá jak Vladimír Kličkov v ringu a kašlu na povely a prachsprostě chytám Enďase za obojek. Jupííííí mám ho. Enďas přiznává prohru a kráčí se mnou spokojeně domů. Aguš běží za námi a žebrá ještě o pamlsek. Krmím nadrženou agresorku a jsem šťastná, že nebudou štěňata. Zavřu za námi branku a z vedlejší zahrady se ozve: "Koukám na vás a přemýšlím, jestli tě spíš kousne nebo ji ten tvůj pes nakryje, no hned bych si jedno štěně zamluvila." Podívám se na sousedku: "To by bylo dílo!!!" "Náhodou to by konečně byli psi podle mého gusta." Doma jsem si sundala propocené oblečení, zalezla do vany a hlavou se mě honila představa 10ti Enďasů křížených s labilní rotvicí, jak běhají po návsi. No děs!!!!!