Sníh

U nás je sníh, no není to nic světoborného, ale je. Pod sněhem je led, ale to jako fest. Bruslit by se na tom dalo. Nebruslím, plížím se s rukama podél plotu, kdybych náhodou uklouzla, ať mám záchytný bod. Podezírám Enďase, že čeká, až mě na tom ledu podjedou nohy. Pátravě se na mě dívá, když se plazím jak Quasimodo a přidržuji se plotu. Zrzouni roztáhnou tlapy do neuvěřitelné šířky a tváří se, že tam led není. I když dneska Dexík skočil z náspu na ledovou plochu tak šikovně, až mu cvakly zuby. Běžná kontrola neodhalila žádné škody v jeho tlamě. Enďas chodí důstojně se mnou a čeká. Má neuvěřitelnou trpělivost. Vyšli jsme za vesnici a kluci vesele skotačili. Já jako obyčejně, vypnula mozek, zapnula kapuci a byla jsem happy. Miluji tyhle prázdné pláně, kde je vidět široko daleko, netknutý sníh. Jen ty srnky, mě trošku kazí náladu. Jsou daleko a já Dexíkovi opakuji čtvero přikázání. Nevyběhneš, nepoběžíš, nekoukáš, neřešíš. Jinak ...... Enďas u toho naprosto znuděně strkal tlamu do sněhu. Dexík se na mě významně podíval a udělal hop, hop a hop a byl nahoře na poli, kde on viděl na srnky, ale já ne. Připomněla jsem mu první přikázání NEVYBĚHNEŠ, zůstal stát na horizontu a čuměl na srny. Abych měla situaci pod kontrolou, elegantně jsem se rozběhla a dělám také hop, hop, hop. Moje boty se neumí roztáhnout do šířky, a když narazily na ledovou plotnu, vůbec se nezachovaly hezky. Plachtím zpátky z kopce, pozadu se snažím vybalancovat pád. Cestou dolů jsem si všimla rozzářených očí Enďase. Konečně panička letí. Nevybalancovala jsem. Válím se v závěji, jak opilec před hospodou. Sníh mám úplně všude. Vyhrabu se na nohy a přichází Enďasova chvíle. Hajzljedenvelkejzrzavej se rozebíhá a skáče na mě. Válím se znovu. Bleskne mě hlavou, Dex a srny. Zapískám, tedy skoro, v píšťale je sníh a je to spíš skřek. Hrabu se znovu do kopce, abych se podívala na dílo zkázy mezi srnkama. Enďas čeká už nahoře a ........ jsem opět dole. Ztrácím dobrou náladu a vysvětluji zmetkovi, že to už není legrační.  Očividně si to nemyslí. Opět stojí nahoře připravený na srandu. Já ne. To už letí povel. Vyhrabu se nahoru a rozhlížím se po Dexovi. Zahlédnu ho koutkem oka uprostřed pole, v dostatečné vzdálenosti od srn. Odfrknu si, Enďas to chápe jako povel k hraní, opět se válím na zemi. Přestává mě to bavit. Vyhrabu se na nohy a Enďase odkládám do sněhu, aby vychladl. Hledám Dexe. Nikde není. Začínají ze mě padat neslušná slova.  Ležím opět na zemi, Dex přiběhnul zezadu. Led je svinstvo. Vrhají se na mě oba. Hrozná sranda se všichni válet z kopce. Já si to tedy nemyslím.