Vladka | Hnusota

Není sníh, není led, neprší, ale je něco co se nedá popsat slovy. Deset centimetrů neuvěřitelně mokro-zmrzlého hnusu. Dex radostně vyběhl ven, Dex vybíhá vždycky radostně. Enďas nahodil výraz: "to nemůžeš myslet vážně" a opět zůstal stát ve stodole. Před stodolou louže, jak menší rybník. Dex si hraje na parníček a několikrát ji probíhá. Začíná to hezky. Jsem jen mírně mokrá. Je taková poučka, neměj psa, kterého neuneseš. Vysvětluji Enďasovi, že ho budu muset odložit v útulku, protože ho neunesu a on nechce jít po svých. Tváří se jako dub a je stejně tak vrostlý do podlahy. Dostávám spásný nápad. Vezmu prkno a pracně přemostím louži. Enďas se na mě dívá: "no vidíš, že to jde, když se chce". Přechází krokem baletky. Konečně vycházíme ven. Dex lítá jak pominutý v tom hnusu. Jeho nová zábava, mě opravdu neoslovila. Rozběhne se proti mně a v poslední chvíli zabrzdí. Silně mi připomíná snowboardistu na černé sjezdovce. Jsem už více mokrá. Enďas předvádí svojí naprostou nechuť, se kamkoliv přemístit. Dex se přemisťuje naprosto neuvěřitelným tempem. Enďas předvádí znovu dub. Stojí na rozcestí a tváří se, že dál nepůjde. "Tak tu zůstaň, jdeme s Dexem sami", dívá se na oblohu a nereaguje. Odcházím. Jeden pes stojí jako dement na rozcestí a druhý lítá po poli, jako smyslu zbavený. Venčím sama sebe. Po očku kontroluji Enďase, stojí tam do té doby, dokud na mě vidí. Aby si náhodou nezadal, popoběhne jen zase do zatáčky a vykukuje. Přivolávám Dexe, přibíhá neuvěřitelnou rychlostí a předvádí svůj snowboarďáckej trik. Nevyšel. Jsem mokrá hodně. Dex je nadšený. Já ne. Teče ze mě voda jak z okapu. Enďas přibíhá se podívat z blízka, na tu taškařici. Mé sebeovládání končí a tím končí i naše procházka.

Jak jsem v ráži, rozhoduji, že Enďas pojede na očkování. Stejně tento týden musíme a dneska je tak hnusně, že tam nikdo nebude. Naložím Enďase, Dex vyje zoufalstvím, že o něco přijde. U veterináře je kupodivu plno. Čtyři kočky, jorkšír, bišonek a dva neidentifikovatelné předměty. Kočky v přepravce jsou ticho. Zbývající kvarteto, při pohledu na Enďase, spouští staccato. Zvuk je děsný. Kromě řvoucích malých potvor, řvou i všechny majitelky. "Mankote drže si toho zabijáka!!" Zabiják se opovržlivě dívá na řvoucí trpaslíky. Všechny čtyři venkovanky si berou uřvance na ruku. Enďas způsobně sedí u nohy a tváří se neuvěřitelně znuděně. Čoklící řvou víc, bišonek se dusí. Do toho začíná jedna kočka chytat amok a lítá v přepravce. U veta je veselo. To už je na Enďase moc. Ozve se zvuk a všechno ztichne. Všichni čumí na Enďase, ten sedí jako by se ho to netýkalo. Vyleze vet a říká, pojďte s tím ričounem, ať vám ho ty hysterky nesežerou. Je stále ticho. Jdeme do ordinace. Enďas je prohlížen, prohmatáván a poslouchán, vet mu dává piškot, obrázek by asi nechtěl. Stojí jako dub. Dostává injekci, které si ani nevšiml. Platím, vet nemá drobné a jde si rozměnit. Enďase držím jen jedním prstem. Chyba. Enďas využívá situace a vrhá se k doze s piškotama. Jdu taky i když jsem nechtěla. Vet se vrací. Řve smíchy. Já vrávorám na konci vodítka a Enďas má hlavu v doze s piškoty. Dostávám Enďase pod kontrolu. Vet se s námi loučí: "čím déle vás znám, tím víc jsem přesvědčen, že můj příští pes, bude ridgeback".  Nechápu čemu se směje. Procházíme kolem ztichlých malopsů, jejich ztichlých paniček a jedeme domů.