Kaufland

Nedalo se nic dělat a musela jsem nakoupit. Zásoby potravin se ztenčily na minimum, hrozila totální bída anebo varianta, že okradu zrzavé o jejich maso. Nakupuji opravdu nerada. Média mě straší svými příspěvky ŘIDIČI POZOR – NÁLEDÍ. To že si rozbiju koleno hned za vraty, to už mě neupozornili. Sedám do auta, je to bezpečnější, klouže to mnohem méně než moje boty. Přeci jen kvalitní zimní gumy udělají své. Hned v první vesnici potkávám "klobouka".  Škoda 120 – první majitel. Odhadem je stejně starý jak prvohory a očividně stejně dobře řídí. Vydržím jen kilometr a lehce zatroubím, hluchý není. Hrozí na mě svojí stařeckou pěstičkou a neuhne. Zintenzívním troubení. On zase mávání pěstičkou. Trpělivost není mojí silnou stránkou. Do Tábora to mám ještě 16 km. Zkouším prvohory předjet. Dědek řídí jednou rukou, jede 20km/hod a druhou hrozí a neuhne. Nejstarší obyvatelka okresu Tábor sedí vedle něj a přidává i svojí pěstičku, taky hrozí. Oni hrozí, já troubím. Přiznávám, jsou na tom lépe. V další vesnici, přichází moje chvíle a prvohory předjíždím zprava. Mrknu na staříky, hrozí všemi pěstičkami co mají. Zatroubím jim na rozloučenou a blahosklonně pokynu. Jupííííí cesta do civilizace otevřena. Bohužel, musím do Kauflandu. Trošku mě znejistí, že je parkoviště plné a nemám kde zaparkovat. Uvnitř je konec světa. Mléko za polovinu a mouka za 4.90 Kč. Jsem v háji. Když musím, tak musím. V zelenině není naštěstí žádná sleva a tak to docela jde. Nakoupím vše, co potřebuji a hledám konec fronty. Konec fronty je na začátku prodejny. Místní dementi si zorganizovali dvě fronty, po každé straně prodejny jedna a ty se rozdělí k osmi pokladnám na konci posledního regálu. Nejsem dement a tohle odmítám akceptovat. S narvaným nákupním vozíkem kličkuji k 6ti volným pokladnám. Povedlo se. Vrhá se na mě stařík a vysvětluje mě, že jsem drzá. Odsouhlasím mu tuto variantu. Sesílá na mě veškeré zlo celého světa. Mám se stydět já i moje děti. Vtipně podotýkám: "děti nemám, stařečku". Stařeček trošku zrudne. V košíku má 20 krabicových mlék a 30 kg mouky. Dneska už mám staříků dost. Dědek se na mě opět osopí: "Jděte hezky na konec fronty", jsem vtipná: "nemůžu, ani nevím kde je". Vietnamci, kteří mají dva vozíky plné mouky a mléka, ho zablokují a já radostně nakráčím k pokladně. Stařík vypadá, že ho klepne. Stále něco mrmlá, ale nikdo se k němu nepřidává. Paní za kasou, už má dost mouky a mléka a je nerudná. Docela hustě nadává mamince, že dala dcerce koláč a tím pádem rozbalila nerozbalitelné. Začínám mít Kauflandu dost. Konečně vykládám zboží na pás. Pokladní s ním hází, jak s uhlím. Když po druhé zachytávám šlehačku, aby nevypadla na zem, už je toho na mě tak akorát. "Madam, nevím proč  jste tak nasupená a chováte se jak, když vás obtěžuji, můžu jít nakoupit jinam", můj trumf ji očividně potěšil a odvětí: "klidně". "Kdybyste se lépe učila, nemusila jste sedět za pokladnou". Paní přestává markovat a nevěřícně na mě civí. Vesele na ni mrknu. Zrychlí, tak že zapomene namarkovat jablka. No co, nežila jsem dneska zbytečně, mám jablka zadarmo a to se vyplatí.