Prvních pět dní "klidového režimu"

14.12.2011

Tak nevím, jak dám čtyři týdny klidového režimu pro Enďase. Dex pochopil, že za všechno můžou obvazy a ponožky (ven mu dávám igeliťák a na to ponožku, aby mu to neklouzalo). Ráno v nestřeženém okamžiku rozkousal obě ponožky, a aby toho nebylo málo, ještě úplně nový, zabalený samodržící obvaz. Po té co jsem uklidila zbytky, se zamyslel a šel Enďasovi odkousat obvaz z nohy. Byl odchycen a vykázán na místo. Enďas zase pochopil, že je hrozně výhodné být nemocný. Přitočí se ke mě, ukáže mě nohu,  významně se olízne a  čeká. Blbec jsem mu na to v sobotu a v neděli skákala, pěkně ho politovala, podrbala a něco malého vyskladnila. Dneska bych mu nejradši vyskladnila jednu za ucho. Očividně mu otrnulo a začíná mu chybět pohyb, navíc přemýšlí, jak toho využít. Šla jsem s nimi odpoledne ven, Dex na volno, třínožka na vodítku. Stále ještě nepochopil, že já neumím po dvou skákat, jako on po třech. Dělá neustále klokana a já se vedle něj potácím indiánským během. Dex se zřejmě dneska hodně učil (strategii) od svého staršího bratra, protože jeho akční rádius se značně zmenšil a se zájmem pozoroval Enďase. Enďas se rozhodl, že nemocný pes si zaslouží za každý pátý krok odměnu, asi za námahu (jako kdybych mu tu hnátu zlámala já). Já měla názor jiný. Enďas okamžitě vycítil, že na "nemocného" psa nebudu hrubá. Hajzlík, začal kulhat jak zvoník od Matky Boží. Když dostal mňamku, se trošku uzdravil a zase kousek popošel. Pak se zase zastavil. Jako, že bychom se mohli přetahovat na vodítku, on nejde a hotovo! Dex se zájmem sledoval souboj "vůlí". Fyzicky by vyhrál (i na třech nohách) Enďas, ale já mám času dost. Pokaždé, když se zašprajcoval, jsem se zastavila, prohlížela si krajinu, švitořila s Dexem. 300 metrů jsme šli 25 minut, než ho to přestalo bavit a než pochopil, že tentokrát prohrál. Každý den na mě zkusí Enďas novou fintu, tak mám před sebou ještě 23 Enďasových pokusů, jak mě dostat.