Vladka | Jak to říci slušně, je to k ………….

Ráno jsem šla s klukama ven, deset centimetrů bývalého sněhu. A překvapení, nic se nestalo. Kluci šlapali jak hodinky. Nakrmila jsem je a vydala se opět na nákup. Vyjímečně, jsem tentokrát namalovala obličej na svůj ksicht a vyrazila jsem. Rozhodla jsem se, že vynechám Kaufland. Ne, že bych holkám nevěřila, že je tam bordel jen ve čtvrtek, ale přeci jen, mě to minule stačilo. Objednala jsem si maso na jatkách a tak jako první jsem jela tam. Namalovaná, slušně oblečená žena, v nejlepších letech. Ten schod tam minule určitě nebyl. Zkoušela jsem pád vybalancovat, jak cirkusáci Kludských, ale marně. Řezníci měli naštěstí otevřené dveře, jinak bych šla dovnitř i se sklem. Takhle jen žena, v nejlepších letech, se zřítila doprostřed prodejny. Pochopitelně do největšího bahna. Vyhrabala jsem se na nohy, posbírala všechno, co ze mě vypadalo a postavila se k pultu. Páni řezníci se tvářili, jako že nic. Já si hrdě nevšímala bahnových aplikací na bílé bundě, ani zaprasených džín. Řezníci se mohli přetrhnout, aby mi vyhověli. Takhle krásné kotlety a naprosto úžasně libový bůček měli určitě naposled na hradě, za dob Husáka. I kluci vydělali na mém krkolomném vstupu, dostali spoustu krásných lopatek a odřezků masa. Venku jsem kapesníkem rozšmudlala i ty skvrny, které skoro nebyly vidět a pokračovala směrem za zážitky z nakupování. Byla jsem poměrně úspěšná, návod k nákupu jsem odškrtala celý, s výjimkou lojových koulí pro ptáky. Překvapilo mě, že Tesco nevede koule pro ptáky. V odpověď na můj dotaz, kde že tuto ptačí pochoutku naleznu, se na mě slečna prodavačka opovržlivě podívala, významně se podívala na mojí, kdysi bílou, bundu, přehodila žvýkačku z jedné strany na druhou a řekla: "Proboha co je to za blbost? To mi určitě nevedeme." Otočila oči sloup, jak Kaiser ve své proslulé scénce. A opět se významně podívala na moje roztomilé skvrny. "A pro slepice byste něco měla? Já, že byste si zobla." Poměrně zvláštně se na mě zadívala a přestala honit v puse žvýkačku. Nasedla jsem do auta a jela domů, bez koulí, lojových. Odpoledne jsem šla venčit zrzouny. Erupce nebyly a kluci poslouchali jak hodinky. Když jsme šli zpátky, viděli jsme při cestě družstevníka s obřím traktorem, jak zapadl do oranice i s návěsem s močkou. V němém úžasu jsem čuměla na traktor resp. na to, jak se dokázal prohrabat skoro až k protinožcům a usilovně jsem přemýšlela, jak se z toho družstevníci dostanou. Nemám myslet, ale čumět na cestu. Tu hroudu tam někdo musel záměrně dát, jinak si to neumím vysvětlit! Opět jsem předvedla, už z dopoledne nacvičený parakotoul, tentokrát na mě čuměli družstevníci. Jediné plus bylo, že zrzavé to rozveselilo tak, že zapomněli, že je tam rozlitá močka. A já? Dneska už nic nedělám, jen sedím.