Lexum

Občas musím na kontrolu očního pozadí. Pozadí, ve mně evokuje úplně jiné slovo, ale kontrola očí to není. Do Lexumu jezdím už 8 let. Zavolám, objednám se, předložím požadavek od lékaře. Už objednávka tentokrát ve mně vzbudila obavy, jestli já plebs, mohu do toho nového úžasného ústavu. Telefonistka mě oznámila, že jsou špičkové centrum pro oční operace a jestli mám třeba zánět spojivek, tak ať je proboha neotravuji. Jako poslední nedůležitou věc, mě oznámila, že se přestěhovali. Než jsem ji stihla říci, že jim k tomu gratuluji, zavěsila. Dneska nastal den "Déé" a já se vydala do Prahy. Jako rodilá Pražanda jsem s navigací neměla problém. Budovu jsem našla, výtah také, tlačítko jsem zmáčkla správné. Výtah zastavil v třetím patře. Pochopila jsem, že nejsem na klinice, ale v Barrandovských atelierech a točí se Nemocnice na kraji města. Personál je přesně barevně odlišen, podle hodnosti a důležitosti. Modrá slečna číhala u výtahu a odebírala jednotlivé pacoše té skleněné krabici. I já jsem byla od výtahu odloučena a dovedena k černé slečně. No slečně, frustrovaná žena středního věku, mající na tváři škleb. Černá slečna (no spíš už hodně odkvetlá slečna) mě vedla přes celou chodbu a usadila mě do skleněné kukaně s číslem 11 (na dopravce mají čísel víc). Posadila se proti mně a vysvětlila mi, že jsou špičkové pracoviště a zánět spojivek neléčí, na to si mám najít obvodního lékaře. Dobrosrdečně jsem se ji otázala, jestli snad vypadám na to, že mám zánět spojivek. "Jsem recepční a ne lékařka", houkla na mě tato frustrovaná černá vdova. "No kdyby, jste se lépe učila, mohla jste být lékařkou", mile navazuji konverzaci. Frustrajda začíná měnit barvu a vrhá na mě vražedný pohled. Neměla si začínat. Vyplňujeme dotazník, na všechno dobromyslně odpovídám, že se nic nezměnilo. Když se mám podepsat, předvádím svoji "slepotu" a zvesela šmátrám po formuláři. Černá vdova můj vtip neoceňuje a ohrnuje pysk jak plnokrevník, stejně frká a ucedí: "Požádám vás o 30,-- Kč poplatek." Mile se usměji a vyndám z kabelky peněženku. Vyndám pětitisícovku a pokládám ji na stůl. "Menší jako nemáte?", ozve se černá slečna. "Ne jen samé podobné. Řekněte si, kterou chcete". Slečna přestává komunikovat a vrhá na mě nehezké pohledy. Osobně mě odvleče do další čekárny, kde mě vyzve k tomu, abych se posadila a počkala na sestru s červenou kamizolou. Červená kamizola, mě posadí do zvláštní místnosti a čumí mě do očí. Posadí mě zpět, abych počkala na lékařku. Lékařka zkouší, jaká písmena přečtu (je to divné, písmena se učí v první třídě a to vypadám starší). Podává mě text a musím číst čím dál tím menší písmena, čtu ji s chutí a dlouho, když mě ta blbost přestává bavit, položím zvídavou otázku: "Chcete to přečíst celé?" "Jééé promiňte, já zapomněla". Vrací mě do čekárny.  Červená kamizola, mě rozkape oči a posadí mě do dalšího oddílu čekárny, mezi rozkapance. Vyzvedává si mě skladník, tedy podle oblečení, džíny, bílé tričko s fleky. K snídani měl vajíčka. Ne není to skladník, je to technik a jde mě dělat fotky očí. Fotí macro s bleskem, fotky nechce vyskladnit. Opět jsem v jiné čekárně, vyzvedává si mě opět lékařka. Opět převádí hry se světlem. Hmmmm tak tuhle srandu prý teď budu absolvovat každé tři měsíce, ale kdybych měla zánět spojivek, mám jít k obvoďákovi. Co mají pořád s tím zánětem spojivek.