Zase se blíží SC 2013

Zase je před námi suprový týden s našimi zrzouny, s přáteli a jejich zrzouny. No a jak jinak, vyrazila jsem do Prahy, abych dořešila některé drobnosti, jako oblečení na svatbu nejmladšího synka, která nás čeká hned po návratu. Nebudu popisovat hodinový telefon s kolegou manželem, který si očividně nepamatuje, jak jeho oblečení vypadá a naše názorové neshody na téma barva kravaty. Tradici, co se týká kadeřnice, jsem opět dodržela a svěřila se do rukou profesionálky. No co barva dobrá a vlasy dorostou. V běhu mezi jednotlivými obchody jsem dostala hlad. Moje oko padlo na KFC a zamířila jsem na dlabanec. KFC skoro prázdné, jen za pultem se motalo ženské fotbalové družstvo (soudím, protože měly červené dresy). Slečny zřejmě rozebíraly strategii, protože jich osm klábosilo, jedna byla na dálkové ovládání (tu jsem nepočítala) a tři doplňovali kelímky a ručníky. Chvíli jsem ten mumraj sledovala, hlad byl ale silnější. Slušně jsem se zeptala, kdo že mě obslouží. Byly očividně hluché. Pochopila jsem, že musím použít posunkovou řeč. To je zaujalo tak, že zmlkly a nevěřícně na mě koukaly. Byla to moje osudová chyba, pochopily, že k postižené je třeba ohledy a obsluhovat mě začala taky postižená. "Čošotobudeto?" Zírám s otevřenou hubou. "Prosím?" "Šototooobude?". Odhaduji, že se ptá, co jako chci. Zřetelně, srozumitelně ji sděluji: "Prosila bych 8 křidélek a jednu kolu, tady". "Tu kolu jekoto beznerozňednou?" Čumím jako puk. "Prosím?" "No tu kolu beznerozňednou?" Jsem totálně v řiti, nevím co po mě ta osoba chce. Oznamuji ji, že chci PEPSI light, sebou. Pokrčí rameny a nic.  Otočí se k pultu a začne nandávat křidélka, najednou přestane a vrátí se a zase položí šalamounskou otázku: "Do karbočkovače nebo ne?" Opět jsem v řiti, očividně jsem tak dlouho na vesnici, že už nerozumím pražskému dialektu. Naše pohledy spolu válčí jak Luk s Darth Vaderem ve Hvězdných válkách. Vzdávám to a odpovídám, že je mě to jedno (stejně nevím co). Zachraňuje mě kolegyně, která mě překládá, že se ptá, jestli sebou nebo tady (do krabičky). "Tady, už jsem to říkala". Oddychnu si a vím, že placení už bude v pohodě, číst umím. Když mě sdělí, že budu platit 139,- Kč, jsem spokojená a vyskladním bankovku. Vrací mě zpět (radši to nepočítám a chci zmizet), ale ouha. Slečna ukáže svým rudým drápem na účtenku a spustí: "Tady je kodačka, markačka, doma se podívňat , vaniš a tělofňvat a došťat dárek." Moje nová frizúra se začíná ježit. Neustále mě vnucuje účtenku. Mám toho dost a říkám jí: "Nechci nic vyplňovat, nikam volat a už vůbec vás nechci vidět!!" Slečna s blaženým úsměvem idiota chytře nacpe moji účtenku do kapsy. Otáčím se ještě k ní a říkám ji: "Víte, že existuje logopedie, tam by vám pomohli". Její prázdný pohled svědčí o tom, že jen logopedie by to nespravila. Jinak, ale je to krásná blondýnka. Po zážitku s obědem, naložím manželova kvádra, košile, proběhnu ještě pár obchodů, nákup je hotov a hurá na jih. Přijedu, zrzouni se pokouší přeskočit plot (přeci jen jsem byla pryč sedm hodin), zklidňuji je a otvírám vrata. Oba se zkouší vlézt do auta a prohledat kufr. Zajíždím dovnitř. Kolega manžel se chopí svého oblečení, odchází do baráku a nic. I chopím se 100kg nákupu a postupně ho vleču do baráku, do mrazáku, do sklepa. Kolega manžel si zkouší saka a zálibně se prohlíží, jaký je štramák. Jsem šťastná, že jsem doma.