Háravka

Agáta stále hárá, Dex stále kvičí. Na rozdíl od včerejška, kdy pískal, dneska kvičí. Nevím co je lepší. Enďas se nemění a když Dex kvičí, Enďas řve.Ráno jsem je vzala do mrazu, aby se jim ta mozkovna, co mají mezi nohama, trošku ochladila. Kluci na volno (jsem holka statečná a navíc vím, že je Agáta zavřená doma). Dávám poslední pokyn před otevřením branky: "Jestli vás napadne zdrhnout, koupím vám klec, ale pro papouška"! Moji zrzaví na mě hodí pohled plný pochopení a vyrážíme. Klec na papouška je očividně vyděsila. K baráku, kde přebývá Agáta, jen hodí pohled a jdeme dál. Dex vidí srny a okamžitě zapomíná na háravku, Enďas vidí zamrzlé louže a je na tom stejně. Já hlídám Dexe a již po třítisícípadesátý mu sděluji: "Ať tě to ani nenapadne." Je to zlatíčko, napadlo ho to, ale nechává je na pokoji. Enďas se rozhoduje, že žádná louže nezůstane zamrzlá (očividně v předchozím životě byl medvěd), předníma tlapkama rozbíjí led a z každé louže se nutně musí napít. "Enďas, nech toho, budeš mít angínu, blboune!" Enďas odhaduje situaci a přemýšlí. Mozkovna je namrzlá a tak nic moc. Okamžitě se vrhá k další louži. "Enďááás, nech toho!", poslední bouchnutí tlapou a Enďas sedí předpisově přede mnou. Odměna a pochvala. Enďas se řítí k další louži a buch, led praská, "Enďas, čemu si nerozumněl?" Enďas letí a předsedá si. Super, pochvala, odměna. Enďas letí k další louži a buch. Už ani nepotřebuje pokyn, běží sám, předsedá si, odměna a další louže. Dex na něj čumí probíhá přes všechny louže a vyžaduje odměnu taky, on nechápe ... No nemůžou být všichni stejní. Enďas nevynechal ani jednu, ani tu nejmenší. A v té euforii, zapomněl na Agátu a Dex? Ten viděl za plotem kočku, kam se hrabe háravka na kočku.