Divoké prase

Ráno jsem opět vyrazila s kluky do polí. Mám sice foto absťák, ale počasí bylo opravdu na hodně velkého draka. Pošmourno, mrholilo, foukal severák, no fakt hnus fialovej. Foťák zůstal doma. Enďas opět, už posteli, předváděl neuvěřitelně malinkatého pidi pejska, který se vejde do dlaně. "Enďas, já tě vidím, jdeme ven!" Enďas neomylně pozná, že je venku hnusně, ani nemusím rozhrnout závěsy. Nahodil neuvěřitelně otrávenej ksicht, Dexík zase neuvěřitelně nadšenej ksicht. Enďas nesnáší Dexíkovej nadšenej ksicht a tak mu vysvětloval: "Já ti ten úsměv z toho ksichtu sundám". Vyšli jsme s průměrnou náladou ven. Háravka je nezajímá a tak si to skotačíme po cestě. Okem hodným "Bystroně" pozoruji přilehlé louky, pole a pátrám po srnách a podobném zvířectvu. Nikde nic, ani zajíček, no kdo by se taky v takovéhle hnusu coural venku. Enďas mě po půl kilometru oznamuje, že ho fakt to mrholení a vítr nebaví a že tedy půjde domů sám, když já nechci. Opět hrajeme hru na hluchotu, kdy se Enďas tváří jako hluchý, týraný pes, kterého někdo zapomněl venku. Dex se chová jako šťastné štěně (kdy ten dostane rozum) a říká Enďasovi: "Pane, budeme si hrát". Začínají orgie ve vojtěšce. Jsem spokojená a to je vždycky průser. Dívám se, jak si kluci hrají. Najednou si všimnu, černé hromady ve vojtěšce. Hlavou mě okamžitě bleskne: "Divoké prase". Hlavou se mě hodní ten nejčernější scénář, jak ti dva blbci se přestanou honit a svojí pozornost zaměří na prase. Netrvá to ani moc dlouho a Dex už ví. Hrozivým hlasem na ně houknu. Jsem spokojená, kluci se ke mně řítí. Jenže Dex mě oběhne a vrhá se vpřed. Enďas neváhá a jde za ním. Je mě špatně od žaludku, další povel. Dex stojí, Enďas stojí, já skoro ležím v mdlobách. Kluci stojí na místě a mají prase cca 20 m před sebou, Dex se znovu pohne, já řvu. Prase roztáhne křídla a letí pryč. Kluci čumí jako z jara, já čumím ještě víc. Takhle velkého dravce jsem tady v životě neviděla. Krouží nad klukama a nějak nemá moc potřebu odletět. Dex se dává do pohybu, a já řvu znova. "Ke měééééééé!". Moje nervy (jak by řekla Hanka), jdu se tam podívat. Orel nebo co to bylo, tam měl zajíce, už trošku napůl sežraného, Dex by si taky zobnul. Odvádím kluky pryč a orel stále krouží. Dexík se olizuje a kňučí, že by si dal (no přeci jen snídani mají, až když přijdeme domů), Enďas nespouští z orla oči. Já nespouštím z očí, ani jednoho. A přemýšlím, jestli bych dokázala v téhle situaci fotit. Příště to určitě zkusím.