Vladka | Dvě zrzavé potvory

Včerejší den byl opět velmi výživný. Začalo to už ráno. Vzpomněla jsem si, že mám na diktafonu nahráno několik minut "coursingu" a rozhodla jsem se potrénovat Enďase v trpělivosti. Netřeba, dikatofon skoro na plno, Enďas zívnul a uložil se mě k nohám. Pohled "jsi blázen nebo co?", byl zatraceně výmluvný. Stěží jsem rozdýchávala cvičitelské zklamání, když někdo zvoní. Blbec, rovnou jsem otevřela. Svědci Jehovovi. Dvě starší paní a chlapec. Dex se pokouší prolézt poštovní schránkou, Enďas funí jako divoké prase a zkouší se podhrabat pod dveřmi dvoucentimetrovou mezerou. Paní navazuje konverzaci: "máte krásného pejska", upřesňuji: "je jich víc". "My máme pejsky rádi, že?" obrací se na své kolegy. Můj zvrácený smysl pro humor je zde. "No jen mám obavu, aby to neoběhli okolo". No nic, zůstanu neosvícená. Svědci se rozloučili, zanechali mě v nevědomosti a rychlým krokem se vzdálili. Minuli, bohužel, souseda. Škoda, od té doby co ho podobní vykradli, vybíhá s holí.

Odpoledne jsme šli na dlouhou procházku, kluci se vylítat a já na houby. Jejich revírem jsou 4 kilometry čtvereční, jejich tempo je fakt vražedné. Hub nic moc, ale zvěře víc než hřibů. U krmelců dávám kluky na vodítko (přeci jen ....), Pavel je nonšalantně vede. Shýbnu se pro houbu a čumím do očí zajochovi. Opatrně se zvedám, aby si zrzaví nevšimli. Když v tom kolem mě projíždí ruská dvojka s vozatajem zuřivě brzdícím a zarývajícím se do země. Marně. Nezabrzdil. Je urputný, zrzavci zase namakaní. Zrzouni vyhrávají 2:0 a řítí se za zajochem i s vodítkem. Kontroluji Pavla, nic mu není, jen vypadá jako bezdomovec po třech letech na ulici. Špinavý a otrhaný. Pískám na kluky, stádo se žene, stromy se rozestoupí a Enďas se žene i s větví zamotanou ve vodítku. Super 50% smečky máme. Samostatná jednotka Dex je v nedohlednu. Jediné co je uklidňující, že se umí z vodítka odkousat za 5 vteřin. Pískám znovu a ejhle, jako duch se vedle mě zjevuje Dexík. Supééééér. Pavel odmítá již nadále hledat houby a vyžaduje návrat domů. Vylezeme z lesa na pěšinu. Šest turistů s hůlkami si to štráduje proti nám. Pavel s Dexem ustoupí stranou, Enďas si vzpomene na test povah a ani se nehne. Stojí jako dub. Naprosto nehnutě. Nezkouším žádný povel, znám ho. Turisti ho obcházejí v naprostém tichu. Jen poslední paní se zastaví a říká: "to je hezký pejsek, z dálky jste vypadali jako domobrana", .........???? Nezkoumám tuto hlubokou myšlenkou.                                                                                                                   V noci jsem se vzbudila, když mě někdo svítil do očí a nutil mě vstát. "Pálí se ti houby na plotně", vylítnu ven. V kuchyni stojí Šárka Bravencová a má v ruce pádlo. "Dělej, dělej". Otevřu dveře a tam je kanoe (ta olympiáda mě dává zabrat, kdysi jsem si zkusila do závodní kánoe jen nastoupit ..... 5 vteřin byl rekord). Sedáme si do toho vratkého nesmyslu. Vejde se tam Šárka, já, Dex, Enďas, Chiny i Shabka a navíc ještě velký modrý sud (asi s chlastem - na oblečení kašlu). Pádla se noří do vody a před námi ........ Niagárské vodopády, letíííííím. Dopadám, jsem živá, jen mokrá. Otvírám oči, oba zrzouni jsou u mě v posteli, Dex mě olizuje jak o život a Enďas na mě zírá z 10 cm. Jdu se umýt a slastně usínám, že to fakt byl jen sen. I když s Brablou na příštím SC ......., bůhví co vymyslí.