Houby

Byla jsem na houbách. Zamyslela jsem se nad příslovím "ranní ptáče, dál doskáče" a vyrazila na houby ve tři hodiny odpoledne. Zrzouny a Pavla jsem vzala sebou. Pavel šel s velkou nechutí (nemá rád hledání hub, ve společnosti zrzounů). Cestou jsme potkali souseda z vesnice, kterého vlekl černý labrador. Poletujíc kolem nás volal: "Mám nového psa a vůbec neposlouchá, neumí ani sedni, jo a hrozně se rve, tak uhněte".  Kluci kupodivu čuměli jak z jara a ani nereagovali.  Soused ještě dodal: "Mám vodítko na 200 kg a vykloubené rameno." Konverzuji, ale tedy už s jeho zády: "co ho zkusit naučit poslouchat?"  "To bych rád, ale on hrozně tahá." Opustili jsme vesnici a vydali se k lesu. Chlapci opět revírovali v okruhu 2 kilometrů a to mě přestalo bavit. Vzali jsme je na vodítka. Já Enďase, Pavel Dexe. Měla jsem jednodušší úlohu. Dex se rozhodl, že nikdy v životě na vodítku nebyl, neví co to je, natož nějaký povel k noze.  Vydávám povel "hledáme houby". U prvního hřibu se zastavuji a zrzounům dávám instrukce. "Hledáme takovéhle houbičky, ale jedlé, opakuji jedlé, kdo najde houbičku dostane odměnu". Zrzouni radostně mrskají ocasem. Odměna, to je něco čemu perfektně rozumí. Houby nacházím já, zase já a nikdo jiný. Zbývající tři členové skupiny jsou k ničemu. Rozhoduji se přitvrdit ve výcviku. Dovleču Enďase k hřibu a vysvětluji mu princip: "Houbička, když ji najdeš, dostaneš kokíno." Enďas okamžitě pochopí a sedá si zadkem na houbu. "Blbče, nesedej si", Enďas je dneska neuvěřitelně poslušný a přemisťuje zadek na druhou houbu. Pavel řve smíchy, s poznámkou: "Miluji sbírání hub." Ještě další hodinu to zkouším. Je to super, Enďas si dokázal sednout na 70% hub. Při slově "Houbička" sebou praští a směje se mi do obličeje. Další hodinu chodím potichu, vyvarujíc se slova "houbička", Enďas chodí vedle mě se zvrácenou hlavou a čeká na kouzelné slovo "houbička", aby mohl dostat odměnu. Asi začneme s obediencí.