Houby II.

Tak jsem si to dneska zopakovala a vyrazili jsme po obědě na houby. Tentokrát jsem rozhodla, že to bude Vysočina, navíc jsem to vylepšila o foťák. Pavel se vesele a radostně chystal, ve tváři zasněný výraz: "Co budeš učit Enďase dneska?" "Ukaž, jak se fotí s tím krámem!", to jsem rezolutně odmítla a vysvětlila mu, že "houbička" deska nebude a proto není důvod, aby ovládal tuto dovednost. Foťák beru, abych vyfotila houby v jejich přirozeném prostředí. Jeho vševědoucí úsměv mě trošku vytočil. Dorazili jsme do lesa, kluky jsem pro jistotu dala na vodítka. Zaručená sestava, já Enďase, Pavel Dexe.  Enďasovi jsem ukazovala, jak se dá v lese jednoduše kličkovat mezi stromy. Les Vysočina je opravdu na Vysočině a táhne se od nás, až někam k Pelhřimovu. Potkat tady někoho, je skoro zázrak. Každou chvíli jsem se vrhala k zemi a fotila ty krásné houby. Enďas moje počínání chápal ještě méně než včera. Když jsem se válela na zemi a fotila "hnědáka alias suchohřiba" snažil se ho rozšlápnout. Kde se vzala, tu se vzala babka houbařka. Známe ji, je z vedlejší vesnice. Zastavili jsme a poplkali. Hlavně tedy ona. Já vtipně: "Vy jste nám to všechno vysbírala", babka dí: "Ale kdeže, tady toho je mraky, třeba vedle nohy máte hned dvě houby". Slušně jsme se rozloučili a šli dál. Po cca 10 metrech koukám, pravý nefalšovaný hříbek. Zajásám a vrhám se k zemi. Nastavuji foťák, je tam tma, nastavuji všechno potřebné. Slyším babku – houbařku jak povídá: "Co to tam dělá? To se modlí? U nás je jedna, ta se modlí k zelenině, ale k houbám, hmmmmmmm to jsem neslyšela. A to pomáhá?" Pavel se drobně zakuckal a babče odpovídá: "Ne ona fotí." "Proč u toho modlení leží, to je ňáká novinka?" "Ne, ona fotografuje." V tu chvíli přichází Enďasova příležitost a okázale se zřítí do mechu vedle mě.  Ne že by si slušně lehnul, on sebou prásknul jak pytel brambor. V tu chvíli jsem zmáčkla spoušť a zablesklo se. Babča vyjekla: "Ježíííííš, on je mrtvej, zabitej." Ten chytrolín Enďas leží bez hnutí. Pavel řve smíchy. Kašlu na fotky, vstávám i s foťákem v ruce. Loučíme se i s babčou a ona si mě pátravě prohlídne a praví: " Teda vy to berete vážně, já bych se takhle kvůli houbám neválela".